Listopad 2007

9.Desing-Koláž z obrázkama

9. listopadu 2007 v 14:54 | Dominika |  MOJE desingy:)
Další z řad mých desingů:)----------------------->

V jeden čas....

6. listopadu 2007 v 11:31 moje Stories
Byl poslední prázdninový večer......Teplo trošku opadlo a tráva v parku vděčně přijmala první, večerní rosu.Parkem se tiše ozýval dětský smích.Nikomu z nich se nechtělo domů.Komu taky jo...zítra začne na novo kolotoč starostí,povinností a útrap ze školních lavic.Plno dětí si to tedy chce ještě užít a tak dovádějí na hřišti uprostřed zeleného parku.Slunce už se pomalu chystá zapadnout ale dětem se nechce domů tak jako malé Anabel která se smutně šourá k domovu.vlastně co to je domov?!Tam kde na vás nečeká milující maminka a tatínek z hrnkem dobrého kakaa,tam kde city jdou stranou tam kde velí zlo ztělesněné do Anabeliny babičky.Její zármutek jde i celým parkem nechce se jí domů.a ani park jí nechce pustit.Stromy šeptají si mezi sebou ukolébavky,ptáčci prozpěvují své písně a tu a tam se po cestičce proběhne veverka.Tady Anabel aspon na chviličku zapomíná na kruté rány.Ikdyž je její babička dáma na úrovni nikdy však své vnučce nedala to hlavní...mateřskou lásku o kterou přišla když zemřela její maminka.Její hořkost a zatrpklost se odrazily i na Anabelinych pocitech.Nejhorší však bylo to když babička v záchvatu zuřivosti svojí vnučku udeřila a křičela na ní že se nikdy neměla narodit.Dívenka znala jen maminku. a tatínek?o tom nikdy neslyšela.Jediné co měla byl dopis co tajně vzala když byl doručen jejím jménem než ho babička našla jako první.Stálo v něm že se pro ní jednou vrátí ,budou štastni a Anabel vše vysvětlí.Bohužel roky plynuly a nikdo neklepal na domovní dveře rodiny Bonarotů.Slunce už zapadlo a o Anabel se otřel svěží vánek,čechrající její kaštanové vlasy.Došla až k majestátným topolům.Usedla pod ně a nechala se hýčkat okolní tichou přírodou.Zavřela oči a její fantazie jí unášela do světa radosti,bezstarosti a krásných barev..usnula.Ve chvíly blaženosti jí však ze spánku probudilo co si praskajícího.Otevřela oči a uviděla na cestě před sebou pohybující se postavu.Neviděla jí do tváře ale byl to určitě muž ,vysokého vzrůstu.Ztuhla strachem a z hrůzou pozorovala jak se postava blíží k ní.Tiše doufala že jí neviděl ale opak byl pravdou.muž zastavil tak metr dva od ní.Dívka neměla šanci utéct.Její děs v očích mluvil za vše.Muž klidně přešlápl,postoupil k ní o krok a podal jí ruku.Tichým hlasem jí řekl,,pojd´´.Anabel netušila kdo to je ani proč jí podává ruku ale sálalo z něj něco nevysvětlitelně krásné až omračujícího.Neviděla tvář ale cítila jeho srdce co nechtělo ublížit ale pomoct.podala mu ruku a on jí ztiskl.Už jí nebyla taková zima jako před chvilkou bylo jí nádherné teplo a neustále se musela usmívat.Muž jí vedl hloubějí do parku.Nebála se,byla ráda že z někým je.Uviděla pouliční lampy co svítily na hřišti.a tam spoustu lidí co něco hledali.pak někdo zakřičel odtamtud co Anabel přišla.všichni běželi za křikem a Anabel si vůbec nevšímali.šla tedy také.U topolů někdo ležel zrovna tam co předchvilkou ležela ona.Popošla blíž a srdce se jí zastavilo.......byla to ona.Její vlasy jí padali do bledé tváře pokryté krví.a vedle uschlou větev.Klesla na kolena a plakala její slzy tekli po tváři a padali do půdy.Muž jí chytl soucitně za rameno a zvedl jí.usmál se a chytl jí za ruku.Tiše vyslovil pro ní dvě,krásná slůvka...,,Bude líp´´ a odvedl jí za někým kdo jí miloval celý život.za maminkou.Od té doby v parku u mohutného topolu kvetou bílé lilie..nikdo je tam nevysadil....možná slzy...