Červenec 2008

Hodiny Času-1.díl

8. července 2008 v 13:45 | Dominika |  moje Stories
Obláček prachu se tiše sesunul k zemi..do pokoje oknem svítil kříštálovými paprsky měsíc.Světlo dopadalo i na sofa pod oknem..spala na ní dívka.Slabounce oddechovala a čas od času sebou cukla jako kdyby ji někdo chytil za ruku.Stála uprostřed jasné louky..svitilo slunce a ona se sladce usmívala tím krásným usměvem jak říkal její dědeček.Ptáčci poletovali nad její hlavou a prozpěvovali písně léta.Najednou jí někdo chytil za pas a rukou jí zavřel ústa aby nemohla kříčet.V očích se jí odrážela hrůza s příměsí strachu.Prudce se posadila.Z čela jí ukápla kapka potu a srdce jí stále rychle tlouklo.Strnule se podívala po pokoji.Zase zapomněla jít si lehnout do postele a usnula v pohovce.Rozsvítila lampu a podívala se na stojací hodiny..bylo jedenáct takže tak dlouho zas nespala.Vstala a přešla do další mísnosti a nalila si vodu.Přemýšlela o svém snu který jí trápí už hodně dlouho.Nemuže se dohledat pointy...výklady vše co zatím našla bylo milné.pohrává si sní někdo?neví..netuší.kroutí sí pramínek černých vlasů na prstu....vzdychne a jde si lehnout.Avšak než dojde ke svému loži něco uslyší.Šramot v druhém patře kde je přijmací salonek.Odvážně veme svícen a jde se podívat po rušiči jejího klidu.Čím více se blíží tím víc jí tluče srdce…cítí strach a zároven velké vrušení.Slyší tlumené rány a hlasy.Sahne po ledově studené klice a otevře.Salon je ponurně osvetlený ale část je však ponořen do tmy.V čalounovém křesle sedí muž a přemeřuje si jí pohledem.Jeho komplic je žena oblečená do jasně červeného hábitu který jí uzce obepíná její ladnou postavu.Co chcete ozve se dívka nebojácně ale uvnitř cití velký chlad…Ale ale…..odpoví muž v pohovce a otočí k ní zrak.Slečna není jen krásná ale i odvážná a usmeje se křivým usměvem.Děvče ještě více stiskne rukojet svícnu a upře na muže své jasně modré oči.Jsem Lucian vaše výsosti ozve se znovu muž a vstane.Žena přešla celou místnost až došla k děvčeti a podala jí ruku.A já jsem Eleneora a krásne se usmeje.Tak je na čase odejit výsosti…řekne Lucian zatím co si prohlíží staré zápisky v knihovně.To asi nepujde ctěný pane odpoví dívka nejsem žadná výsost jmenuji se Isabela.To ano jmenujete…usmívá se Lucian…Ale vaše celé jméno je Isabela Mia Rosabergová.Ne ne tak to teda ne jmenuju se sice Isabela ale Alvarová…odfrnke si dívka a vztyčí hrud.Nevim o co vám tady jde ale odejdete nemáte tu co delata ukáže ke dveřím.My rádi odejdem vaše výsosti ale s vámi.Ano Paní jste tu v nebezpečí..upře na Isabelu zrak Eleneora.Co já ne to ne usměje se Isabela vždyt jsem přečkala válku s nacisty nikdo mi ted už neublíží…ano jedna válka je zažehnánaale ta druhá začíná..odpoví za ní Lucian.Druhá válka?kde?já vám nerozumím a snad ani nechci..zklíčene řekne Isa.Ubíhají pomalu ale věčně…ozve se náhle..cože?Otočí se k Eleneoře ta však jakokdyby nevnímala svet..Ubíhají pomalu ale věčně…kdo uslyší jejich tikot dokáže svět zachránit..brante jejich čest…Kdo objeví dalekého Slavíka objeví i je…Pomalu ale věčně…Elo…Lucian jí podepře…a vyčerpaně se podívá na Isabelu musime jít věštba je vyslovená není čas na otálení.Vše vám vysvětlím cestou…